Volme si lepší budoucnost
Kontinuita kulturních hodnot
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.
Náš evropský kontinent se na sociokulturní mapě světa utvářel zpočátku živelně jako životní prostor obyvatel a jejich pohybu za obživou, za obchodem, za poznáním. Válečné konflikty Evropu rozdělovaly, duchovní kultura, která nezná hranic, ji spojovala. Soubor duchovních hodnot, na kterém se podílely všechny zúčastněné národy, má svou vývojovou kontinuitu. Spojuje a souzní s touhou po mírovém spolubytí lidstva. Jen válečnické aspirace a orientace agresivních skupin mohou tuto kulturní kontinuitu rozbíjet. Zarazilo nás, že naše BIS (Bezpečnostní informační služba) nedávno zaútočila právě na kontinuitu paměti národa v partiích, které zřejmě souvisí s aktuálním účelovým zadáním. Chtěli bychom zdůraznit, že jen nedostatečné vzdělání dovoluje napadat historické kulturní hodnoty lidstva z hlediska omezených politických zájmů. Také bychom chtěli zdůraznit, že nejen „vítěz píše dějiny“, protože i poražení mají své kronikáře. A ještě bychom chtěli zdůraznit, že školní výuka dějin by neměla podléhat okamžitým zájmům toho kterého režimu té které strany a vlády. Měla by být vždycky chápána jako přiblížení kulturního vývoje národa v daném historickém kontextu a v daných sociokulturních podmínkách.
BIS si přeje přehodnotit a „přepsat“ naše dějiny např. ve sféře národního obrození a panslavismu. Pokusíme se ukázat, že jde o oblasti, které časově omezeným, mediálně šířeným prorežimním propagandistickým zájmům nelze podřizovat. Nebo chceme, jak ukazuje G. Orwell ve svém „Ministerstvu pravdy,“ ustavičně „přepisovat“ dějiny, abychom se vždycky zavděčili moci, která má právě převahu? A víme, kdo dnes představuje určující sílu?
Naše novodobé dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy.
Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“. Česká koruna (království) patří podle onoho dokumentu napříště habsburskému rodu dědičně (panovník se nevolí), němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním státním jazykem českým. (Za daných poměrů, od německého panovnického dvora, od německých šlechtických sídel a panských úřadů až po městské školy, čeština je odevšad vytlačována. Města se valem poněmčují, jen nevolníci na venkově mluví česky.) Národ je tvrdě uchvácen cizím vladařem a podroben jeho víře. Platí Cuius regio, eius religio. Je zbaven vlastního sněmu, všech práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy. Ty odešly do ciziny jako pro víru pronásledovaní exulanti. Byli zbaveni majetku, který jim byl konfiskován a rozdán cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka. (Tak vznikla nová, pobělohorská šlechta.) Národ byl zbaven i vzdělanosti. Museli odejít učitelé, kněží, mezi nimi i
J. A. Komenský a další vzdělanci.. Svým dílem obohatili jiné země. Jen nevolníci nesměli půdu opustit, odsouzeni k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Jen ti mluvili česky, svou mateřštinou. Ale to nemělo nejmenší význam. Nastalo přikázané SILENTIUM – mlčení národa.
Po bitvě na Bílé hoře jsme se octli na pokraji zániku.
„Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomuto
dni...“ „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi... Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí bez míry a hranic.“ To napsal prof. Josef Pekař. Ač katolík, ač v lecčems protiřečil Palackému i Masarykovi, dal přednost hodnotám pravé lidskosti před demoralizujícím vlivem vítězné vlády a moci. Nepřekrucoval, „nepřepisoval“.
Byli jsme na pokraji zániku. Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu vrchnosti pod hrozbou oprátky. Ve světě probíhaly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus.
Stálá tichá výměna kulturních statků přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci změn byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy o svobodu ráz státně politický, šlo o charakter ústavy, o rozdělení moci, o sociální otázky. U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. V takové situaci jsme byli my, Slováci a všichni ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou samostatnost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk.
Zásadní význam pro začátek našeho národního obrození mělo celoevropské osvícenství. Zejména tereziánské a josefinské reformy urychlily vývoj v naší společnosti. Jmenujme aspoň školskou reformu z r. 1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví z r. 1781. Venkovský lid byl pro příště uvolněn z tvrdého područí nesvéprávnosti, směl opustit půdu, volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, učit se a vzdělávat se.
Noví vzdělanci, kteří přišli do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k zemi svého původu. Její příslušníci měli potřebu uvědomit a povznést lid, ke kterému patřili. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Obrozený národ zatouží pak přirozeně i po samostatném politickém životě, zatouží mít vlastní stát a usilovat o kulturní rozvoj a vzestup.
Hesla buditelů, erbovní zaklínadla, výroky, které se z té doby dochovaly: „Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“„Za ranních červánků.“ „Česká svíce ještě nedohořela. A už ji nesfouknou.“ „V práci a vědění je naše spasení.“
Dnešní „přepisovači“ dějin degradují vedle dosavadního výkladu obrození našeho národa i myšlenku slovanskou a myšlenku jazykové příbuznosti s Ruskem.
Je množství psaných záznamů o česko-ruských stycích od počátků křesťanství. To je speciální oblast církevně slovanská. Počátky našeho národního obrození jsou spjaty s vědeckou činností jazykovou. Josef Dobrovský (1753 – 1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka, bohemistiku, a pro studium slovanských jazyků, slavistiku. Byl i v zahraničí uznávanou autoritou. Psal latinsky nebo německy, nebylo ještě vzdělanců, kteří by byli schopni číst česky. Ale slavistika probouzí přirozeně slovanskou či panslovanskou myšlenku. Zájem o poznání všech Slovanů. Čím byli, čím jsou, a zda vůbec ještě budou? Probouzí se cit pro vzájemnost, blízkost a porozumění. Ochota podporovat se a vzájemně si pomáhat. Od úchvatu nad dávným společným původem a společnou pravlastí až k uvažování nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k perspektivám. Jsou ještě nějaké? Co dělat, jakou činností překonat současnost, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje porobených národů?
Na dílo Dobrovského navázali J. Jungmann (1773 – 1847), J. Kollár (1793 – 1852), P. J. Šafárik (1795 – 1861). Badatelé, literáti, překladatelé, buditelé, vlastenci. Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab prostého života. Okouzleni vidinou kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“, žádal Kollár.
Slovanská myšlenka se ohlásila už v 17. stol. u Jihoslovanů, její rozmach u nás však je novodobý. Z Anglie a Francie přicházely od konce 18. stol. nové myšlenkové proudy o lidské společnosti, většinou přes Německo. Na Čechy a Slováky působil zvláště přítel Slovanů, jejich kultury a humanity, J. G. Herder. A tak s uspokojením za časů válek s revoluční Francií evidovali ruské pluky generála Suvorova, pak Kutuzova, jak procházejí naší zemí. Zapsali si do svých Pamětí, že ruští vojáci byli dobří, srdeční a měli jazyk podobný našemu. A lidová věštba slibovala, že nám bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.
A tak J. Kollár může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat přichýlit raději k tomu tam se velikému dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“
F. L. Čelakovský (1799 – 1852) sledoval, jak v letech 1827 – 29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost a stal se panslovanským rusofilem. Inspirován nadšením a vděčností vytvořil svůj spontánní, vpravdě básnický „Ohlas písní ruských“.Prožíval přitom slibné všeslovanské naděje i pro náš národ. Byl hluboce zklamán, když pak car tvrdě potlačil polské povstání. Vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu! Car nebyl „dobrý, bohumilý, otec laskavý,“ jak dříve napsal. A tak ne ruský car, režim, vláda a moc si zaslouží úctu a lásku. Jen lid a jeho duše, prostá a poetická.
K. Havlíček Borovský si vyjel na Rus, aby ji osobně poznal a přesvědčil se o tom, zda od ní lze očekávat podporu a pomoc v našem zápase za svobodu. Strávil tam dva roky (1841 – 43). Co vypozoroval, zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za časů Mikuláše I., tvrdého despoty, krutého potlačitele děkabristů. Havlíček tehdy zapsal, že „ Moskva je cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná , nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatím co Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců.“ Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost. „Reálnost Slovanstva je reálností jeho jednotlivých kmenů.“ Havlíček zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájmnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou vstoupil i do revolučního roku „jara národů“ i do památného Slovanského sjezdu v Praze r.1848. Austroslavismus však nevytlačil představy o Rusku jako velké slovanské zemi, která jediná není v područí cizí nadvlády.
Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá svým dílem nejeden umělec. Např. náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852 – 1913), je (mimo jiné) autorem půvabných obrazků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po „kozáky“, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér.
Z historie je známo, že zdržení Ruska v historickém vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a po nich s Turky. Až od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se dík účinným reformám stalo mocností. Vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se tentokrát stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim samoděržaví, carismus. Absolutní moc v rukou jedince korumpuje jeho, on korumpuje své okolí. Zneužívání moci se stává zvůlí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit ji před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit její pád. Vládě nejde o obecné blaho, ale o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají. Vyhnanstvím na Sibiři nebo šibenicí. Životopisy ruských carů si nezadají co do hrůzostrašného násilí s životopisy římských césarů. V životě obyvatel převládá bída, strach, beznaděj.
T. G. Masaryk se ve svém předválečném díle „Rusko a Evropa“(vyšlo až r. 1919) opírá o studium bohaté ruské literatury, která slučuje životní filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Sleduje proces europeizace Ruska a ukazuje, že Rusko je tím, čím Evropa byla. Zajímá se o ideový spor slavjanofilů a západníků a o palčivé otázky dalšího vývoje. Došlo pak, jak víme, k osudovému střetu sil ruského samoděržaví a proletářské revoluce.
Revoluce byla ovšem zatížena carským dědictvím ekonomicky, sociálně i politicky. Vládcům nového, socialistického zřízení se mnohé podařilo: elektrifikace a industrializace země, modernizace zemědělství, rozvoj techniky a vědy. Jen dík pozitivním výsledkům vývoje mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit v 2. světové válce nad fašismem. Pak ovšem přišla zvenčí válka „studená“ a uvniř země nastala stagnace jako důsledek zčásti zděděného autokratického zřízení. Což nebyl gulag pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas glasnosť a perestrojku. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy nejsou zdaleka definitivní. Ovšem i Západní Evropa prochází krizí, i ona hledá cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu.
Od 19. stol. se celá ruská kultura (nejen literatura, též hudba, malířství, divadlo, balet, film ...) stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku nejen pro technickou kvalitu, ale zejména pro hluboký pohled do lidské duše a pro naléhavé tázání po smyslu života. A to se dnes u nás najdou „přepisovači“ dějin, kteří tvrdí, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy “(Podiven). Co si můžeme myslet o věrohodnosti „podivenských“ autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům? Zřejmě je tomu tak.
O sovětsko-německé smlouvě o neútočení z 23.8. 1939 se nemluví jinak než jako o unikátním aktu, který vedl k zahájení druhé světové války. Nedávno jedna z autorek přepisování minulosti dokonce řekla, že válka začala 17.9.1939 okupací východního Polska - Rudou armádou. Ani slovo o tom, že Francie a Anglie opustily politiku kolektivní bezpečnosti, poslaly k jednání se sovětskou vládou delegaci bez pověření jednat o smlouvě proti hrozbě světové války a navíc – delegace obou zemí cestovaly lodní, nikoli leteckou dopravou, takže se jednání oddalovalo. Protože hrozilo možné společné tažení proti SSSR, byla sovětská vláda nucena souhlasit s nabídkou z Berlína a uzavřít 23.8. 1939 uvedený pakt o neútočení a oddálit tak možnost nástupu hitlerovských vojsk proti Sovětskému svazu. Zamlčuje se ovšem, že v řadě zúčastněných zemí tu smlouvu s Německem Sovětský svaz uzavřel z těch zemí poslední.
Samostatnou kapitolou „přepisovačů“ z řad našich hlasatelů „pravdy“ o minulosti je odsun Němců z našich zemí, na základě usnesení z Postupimi r.1945. Ti, kteří před „Mnichovem“ volali „Domů, do Říše“, se najednou cítili „vyhnáni“. Již v dobách Charty 77 se ozvaly hlasy o nespravedlnosti odsunu Němců od nás. Např. Ján Mlynárik a někteří další disidenti snášeli „doklady“ o tzv. „divokém odsunu“. Zato se záměrně mlčelo o zvěrstvech, která u nás nacisté napáchali i v posledních dnech před koncem války, před osvobozením. Např. v Kounicových kolejích, ve Velkém Meziříčí, v Třešti, v Přerově i jinde. V Brně se tak „projevili“ zejména němečtí občané u nás žijící, esesmani i příslušníci Wehrmachtu. Předchozí varování prezidenta dr. Edvarda Beneše před nimi bohužel nebylo vzato v úvahu. A pozdější prezident po létech Václav Havel brzy po svém zvolení odcestoval do Německa, aby se za poválečný odsun Němců od nás omluvil. Přitom bylo zřejmo, že první návštěva nově zvoleného prezidenta měla platit Slovensku, pak teprve ostatním sousedním státům.
Od těch, co naše dějiny začínají vykládat až odsunem Němců, se pravidelně dovídáme o „bezpráví,“ kterého jsme se na Němcích dopustili. Přitom se vůbec nebere v úvahu oprávněná nenávist obětí ke všem německým ukrutnostem. Německý jazyk nemohl ovšem za Hitlera, Wehrmacht, esesáky a gestapáky. Byl však po válce ve velké nemilosti. Podobný osud ovšem postihl též ruský jazyk a literaturu po listopadu 1989.
Ve výčtu případů „přepisování“ našich dějin by bylo možno pokračovat. Denně nevycházíme
z údivu nad tím, co v televizi slyšíme nebo co si v tisku přečteme. Jen málokdy se setkáme s objektivním pohledem či upřesněním. Pokud přece se objeví snaha uvést výklad dějin na pravou míru, je její autor označen za nevěrohodného, odkázán „ na smetiště dějin“, za přívržence odpadu, za který je třeba se stydět, případně za agenta Kremlu.
A přece se dosud na štěstí hlasatelům a strážcům „zaručeně správného“ výkladu dějin nepodařilo zbavit mnoho občanů historické paměti a soudnosti. Važme si toho a chraňme je a hajme pozitivní hodnoty naší historie na základě nejlepšího vědomí a svědomí.
Hodnoty evropské kultury, život v bezpečí a míru, svoboda a odpovědnost a skutečná lidská práva volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro blaho všeho lidstva. Nepodporujme ty, kteří vyvolávají nepřátelské napětí a válečné představy.
Neobyčejná historie posledních let
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.
V 60. letech došlo u nás k ideologickému „tání“. Zastánci občanských práv a svobod se dostávali stále více do sporů s vedoucími představiteli strany a vlády, v jejichž rukou veškeré řízení společnosti splynulo. Napětí mezi konservativními představiteli mocenského centra a svobodomilovnými literáty vyvrcholilo na sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu
roku 1967. Snad nejkritičtější referát tu tehdy přednesl Ludvík Vaculík.
Zabýval se otázkou zneužívání moci. Moc korumpuje osoby vládnoucí i ovládané. Odsuzoval nerovnost občanů, jiné postavení členů strany a jiné postavení nestraníků. Odmítal poddanskou dušičku ovládaných i holdování vládcům. Kritizoval rozpory mezi dikcí Ústavy a jednáním stranických orgánů. Odmítal zásahy moci v oblasti kultury, omezování svobody slova, cenzuru, všemocný stranický dozor. Vyjádřil podiv nad tím, že lid sice jako by uchopil býka za rohy, ale přesto nepřestal být kopán. A že socialismus za 20 let nevyřešil ani jedinou lidskou otázku.
Reformní hnutí vyvrcholilo o rok později „Pražským jarem“. To bylo ovšem intervenčním vstupem armád pěti spřátelených socialistických států potlačeno. Zavládla urputná nápravná dogmatická provládní „normalizace“. Postupně sice slábla, ale v podstatě vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu. Byl všeobecně vítán s nadějí a v očekávání, že nešvary režimu budou konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí nedogmatické racionality i vstřícné lidskosti.
Nestalo se tak. Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA, tedy zrušení dosavadního budování socialismu a obnovu někdejšího kapitalismu. I když si to jen málokdo přál. A ke všemu kapitalismu neoliberálnímu. Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k vlastní sebereprodukci (lichvou, spekulacemi) a k vytváření stále nových peněz v množství mnohonásobně větším, než odpovídá reálné produkci výroby. Nejenže neokonomické sféry života jsou degradovány k bezvýznamnosti, ale i reálná ekonomika se octla ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních zřetelů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů. Bankovní kapitál se v 70. a 80. letech zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat kulturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnostzískala přívlastek postmorální. Dřívější orientace na platné normy a nadosobní celky byla vystřídána sebestředným individualismem. Zástup humanisů varoval. Ale bezvýsledně
A tak máme neoliberalismus a kapitalistickou svobodu. Ale to je svoboda bez řádu a bez odpovědnosti. Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému. To ona přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Největší přesun majetku převážně za pomoci nečestných a nepoctivých, mafiánských způsobů a praktik.
Nenaplnil se a nemohl se naplnit ikonický slogan převratu -
o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý pozorovatel bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“ A jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době postupně prozřel a řekl: „Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“
Avšak přibyly i příčiny a důvody nové. Globální. Touha po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k devastaci přírody i nespravedlnosti a k nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi.
K brutalitě, surovosti, k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu státu a duchovního bohatství jeho obyvatel i k historické paměti národa. Bez nejmenších výčitek svědomí rozsévají dnešní strůjci dějin loupeživé nepřátelství, drancování a zbraně mezi národy a přivolávají zkázu života na celém světě. Jejich vinou přibývá a houstne soumrak civilizace. A pečeť rozkladu civilizace nese i rozporů plné přijetí dnešní hrozivé pandemie coronaviru.
Během staletí své historie se Evropa postupně zbavovala řady nehumánních přežitků. Současný soumrak civilizace nás však zbavuje i mnoha pozitivních hodnot. Nechceme se vracet k přežitkům minulosti, ale těžce postrádáme skutečné, nadčasové hodnoty, kterými se vyznačovala ještě nedávná léta. Současné období oficiální vlády neoliberalismu pod líbivými hesly přineslo jen hluboký a stále pokračující rozklad dosavadní kultury, způsobu života, kulturního dědictví. Je jistě nutno kriticky soudit všechny hodnoty, ke kterým před neoliberalismem Evropa dospěla. Ale skutečné hodnoty je nutno chránit, střežit, předávat mládeži. Jen ony jsou zabezpečením lidské existence a její kulturní úrovně v přítomnosti i v budoucnosti.
V jaké době to žijeme?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Po listopadovém převratu r. 1989 jsme se octli v novém politickém zřízení. Mělo to přinést nápravu nedostatků, chyb a omylů minulosti. Postupně se však ukázalo, že se u nás usadil globální neoliberalismus. Pod egidou neomezené svobody jedince došlo k popření dlouholetého sociocentrismu a normocentrismu a k nastolení egocentrismu a hedonismu. Nejeden disident vzpomíná, že v Občanském fóru nechtěli nezaměstnanost, majetkové restituce, zprivatizované zdravotnictví, placené zájmové činnosti dětí a mládeže, placené vysoké školy, neprůhledné vyvádění peněz z veřejného sektoru, zrušení kulturně výchovných ústavů i celospolečenského programu estetického rozvoje. Stala se chyba a je co napravovat.
Do našeho státního zřízení se promítl určující režim mocných oligarchů nadnárodního světa, režim protinárodní a protisociální. Maskovaný ovšem hesly demokracie, svobody a lidských práv. A my se nestačíme divit, jak se přepisuje náš národní dějepis, jak se přehodnocuje význam našich dějinných událostí i osobností, jak se dehonestují hodnoty naší kultury. Protinárodně a protisociálně. Naši buditelé kdysi toužili po svobodě a samostatnosti, po vlastním státě a jeho suverenitě. Naši dnešní předáci chtějí uspokojit hlavně EU, NATO a USA. Jejich kritici poukazují na to, jak se od nás vyváží kapitál, jak se zadlužujeme, jak upadá i naše budoucnost. Žijeme v rentiérském kapitalismu.
Nápadně se změnilo i poslání umění ve společnosti. Umělci se zaměřili jen na peníze, chtějí pouze vydělávat. Umělcům již nejde o velké ideje a ideály, jako šlo jejich předchůdcům v minulosti. Chtějí se jen líbit, chtějí potlesk. Místo vznešené jevištní řeči je slyšet řeč ledabylá, zdobená vulgaritami. Ta sprostá slova se nosí před publikem s vítězným úsměvem jako trofej.
Zatímco dřívější umělci vyjadřovali úctu a lásku k národu a vlasti, současní tvůrci mají zlomyslné potěšení z vyjádření pravého opaku. Nemají ideje, které by přesáhly individuální život.
Uveďme příklad. Vynikající umělec 19. stol., J. V. Myslbek, vytvořil slavný pomník knížete Václava, rytířského jezdce na ušlechtilém koni, obdivované monumentální dílo. A kromě něho vytvořil neméně významná ztělesnění osobností a hodnot naší historie, bájí i povznášejícího snu.
Naproti tomu současný výtvarník D. Černý ztvárnil téhož knížete Václava jako jakousi ochablou bytost, která sedí na břiše zcepenělého koně a ten má mrtvou hlavu na zemi a nohy mu trčí vzhůru. Nad Václavem. Ale tím zlomyslná legrace, kterou si tropí současný výtvarník z našich dějin, nekončí.
Můžeme žasnout nad dalším dílem: dva muži stojí a močí na obraz naší vlasti, ležící na zemi. A jiná dvojice mužů opět stojí a močí, tentokrát na obraz T.G. Masaryka. Také leží rovněž leží před nimi na zemi. A nepochybně báječnou legraci si připravil náš výtvarník i pro celou Evropskou unii. Vytvořil pro ni vícetunovou plastiku, „Entropu“ (2009). Souborné dílo předvádí symbolicky jednotlivé evropské země, ponejvíce nezdvořile, s nelichotivými provokacemi. Ale on není přece nijak nadosobními ohledy vázán.
Ale to není jen jeho postoj. Řada politiků a většina sdělovacích prostředků zaujala negativní postoj k některým zemím, především k Rusku. Nehodí se našim oprávcům dějin ani z hlediska národního (kdysi posilující panslavismus) ani z hlediska sociálního (socialistická revoluce a SSSR). Ale to se nevyjadřuje jen slovy. To se uplatňuje i ve sféře lidských činů. Někomu vadil sovětský tank na Smíchově, připomínal osvobození r. 1945. Byl odklizen. Stále vadí památníky padlých sovětských vojáků, nutno je zapomenout. Vadila a silně překážela socha maršála I. S. Koněva, symbolu vítězného boje Rudé armády s fašismem a slavné osvobození naší vlasti. Byla odstraněna.
Co místo ní?
Řeporyjský starosta, popírač skutečných dějin, neuvěřitelně ambiciózní politik z Kocourkova a Hulvátova, před očima světa drze instaloval památní desku Vlasovcům. Byli to zrádci Rudé armády, válčili ve službách německého fašismu. Cestou na západ koncem války potkali Pražské povstání a pokusili se získat svou nabízenou účastí aspoň trochu alibi.
Zastánci protinárodní a protisociální filozofie dějin chtějí nastolit jiné symboly. Celkem bez námitek postavili sochu císařovny Marie Terezie. Konec konců, sice nás bezohledně pod záminkou centralizace germanizovala, ale byla dost osvícená a zavedla povinnou školní docházku. Avšak dlouholetý nedávný boj se vedl o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloupu, který byl symbolem vítězství Habsburků nad povstáním českých stavů a nad českými protestanty v 17. stol. Symbol vítězství 30tileté války a vítězství rekatolizace.
A ten sloup odstranili po 300 letech poroby občané 1. republiky, na oslavu vzniku samostatného, svobodného Československa. Jak máme přijmout obnovený symbol nelidské protireformace?
Nepřátelský výklad našich dějin?
Nyní přišlo na řadu přání obnovit další památník, který občané 1. republiky odstranili jako symbol 300 leté habsburské nadvlády. Stál na Staroměstském náměstí a představoval rakouského polního maršála Josefa Václava Radetzkyho z Radče (1766 – 1858). Maršál Radetzky měl velitelské úspěchy v bojích s Turky, v napoleonských válkách a pak zejména jako nelítostný ničitel italského rigorsimenta. Itálie byla v 19. století rozdrobena na množství držav, království a vévodství, pod rakouským hegemonismem. Představitelé italského národa podněcovali národně osvobozovací a sjednocovací hnutí. Byli tím v rozporu s politikou Svaté aliance. Vídeňský kongres r.1815 vyhlásil povinnost zachovávat předrevoluční stav, pronásledoval každý pokus o změnu, posílil všeobecný útisk. Ten v Itálii trval až do r. 1870. Celá desítiletískupiny italských revolucionářů vedly vlastenecké boje, vzpoury, povstání. Nejznámějším rokem se stal rok 1848, celoevropské „Jaro národů“. Občané řady zemí zvedli tehdy zápas o občanská práva, o konstituci. Chtěli posílit liberalismus, odstranit absolutismus.
V Itálii probíhaly osvobozenecké boje roku 1848 velmi tvrdě. Vlastence v „rudých košilích“ vedl tehdy udatný bojovník za svobodu, Giuseppe Garibaldi. (Dříve pomáhal za svobodu bojovat Jihoameričanům, později mu velení v občanské válce nabízel Abraham Lincoln).
Potlačovatelskou armádu proti vlasteneckým Italům vedl osvědčený rakouský maršál Radetzky. Počínal si nelítostně, nelidsky. Zůstávaly po něm přečetné oběti. Italští revolucionáři ho nenazvali jinak, než „bestie“ nebo „kat“. Roku 1848 dosáhl bezohledně válečnického vrcholu a zničil všechny italské revoluční naděje. Podobně si tehdy v naší vlasti „na barikádách“ počínal maršál A. Windischgraetz, jeho mladší krajan a rakouský armádní souputník. Ten tvrdě potlačil a zničil revoluční naděje české. Ani Radetzky ani Windischgraetz nebyli Češi, ale Rakušané, kteří však měli svá panství a statky v českých zemích. Byli to Boehmové – zemští šlechtici u nás. (V současné době je takovým (antičeským) Boehmem pan Schwarzenberg.)
Vítězství nad revolucionáři roku 1848 maršála Radetzkyho velmi proslavilo. Panovnický dvůr ho ctil a vyznamenával a známý hudební komponista, skladatel oblíbených „vídeňských valčíků“, na jeho počest složil „Radetzkyho pochod.“ Zdařilá skladba J. Strausse st. se dodnes hraje a líbí, historické souvislosti jejího vzniku ovšem dávno již nikdo nezná.
Když Sokolové r. 1862 založili svou Jednotu a promýšleli návrhy na sokolský kroj, vzpomněli si na „rudé košile“ vojáků G. Garibaldiho. Soucítili vřele s tehdy stále ještě probíhajícím italským národně osvobozovacím hnutím a převzali červenou košili jako součást vlastního mužského kroje. „V mysli vlast a v paži sílu“ vyznávali Sokolové a sympatizovali s italskými bojovníky risorgimenta.
Vysoce postavený protivník Garibaldiho, maršál Radetzky, se stal symbolem rakouské monarchie a vrcholem radikálního potlačení „Jara národů“ r. 1848. Jako takovému byl“ za Rakouska“ postaven v Praze jeho pomník. Jako takovému byl za 1. republiky ten pomník odstraněn. Z jakých důvodů by měl být po roce 1989 zase obnoven? Pomník maršála, který se vyznamenal nelidským vojenským potlačením občanských snah o konstituci, o svobodu a lidská práva a o sjednocení demokratického státu?
Evropská unie není cíl, ale prostředek
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Pokusy o mezinárodní spolupráci a o zachování míru jsou prastaré, tak jako pokusy válečníků zmocnit se a ovládat, šířit moc a hromadit bohatství na úkor jiných. Novověké osvícenství přineslo povznášející přesvědčení o síle lidského rozumu, který je schopen podat o světě a o člověku nepochybnou pravdu a zároveň sestavit návrh na rozumné řízení lidského života a mezilidských záležitostí. Jan Amos Komenský napsal r.1642 jako exulant v Londýně „Cestu světla“ („Via lucis“). Podal tu návrh, aby se učenci všech národů sdružili a aby pečovali o šíření osvěty. Obecné vzdělání by se mělo šířit neomezeně pro všechno lidstvo obecnými školami a obecně platnými knihami, sepsanými právě mezinárodním sdružením učenců. Tak by se nejsnáze proklestila cesta celosvětovému míru. Stoupencem Komenského mírových snah byl i G. W. Leibniz (1646 – 1716). Snažil se o mír mezi katolíky a protestanty, dopisoval si o různých problémech evropských zemí. Dodnes se cituje jeho bystrý postřeh politologické povahy: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně. Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ A podobně Immanuel Kant ve svém spise „O věčném míru“ (1795) zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a mohly by být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný“.
Oba myslitele cituje ve svém díle F. W. Foerster (1869 – 1966). Patřil k humanitně uvažujícím myslitelům. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí i emigrace kritizoval militantní pangermánskou politiku německé vlády. Odsuzoval lživou propagandu a přípravu dobyvačné války.Vybízel k obnově duchovních základů evropské kultury a k organizaci evropské federalizace. V jeho podání se společenství národů nemá snažit o univerzální jednotu a odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého jednotlivého členského národního státu. Foerster byl ve svých názorech utvrzen hrůzami první i druhé světové války. Znal politické pokusy o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po první i v Organizaci spojených národů po druhé světové válce. Byl svědkem též nového poválečného pokusu o kooperaci mezi státy především ve sféře ekonomické, jak jej předvedly Německo a Francie roku 1950. Ukázalo se, že toto datum představuje významný mezník pro další vývoj Evropského společenství. Tentokrát již nikoli ve sféře idejí, ale v realitě společenských jevů. A to nejen ekonomických, jako na počátku, ale postupně i stále více v realitě politické a sociální ve zvyšujícím se počtu členských států.
Ale vraťme se ještě do ničivého válečného požáru evropského kontinentu v letech 1914 – 1918. T.G. Masaryk, vedoucí československého zahraničního odboje, začal psát v Petrohradě r.1917, v době revolučního neklidu, nevelký spis „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“ Pokračoval pak v psaní cestou celou Sibiří a Tichým oceánem až do Washingtonu. Z mnoha problémů, rozvířených válkou, o kterých psal, si všimneme jen otázky součinnosti, sdružování, integrace národů. Masaryk se v emigraci poznal se zástupci dvou desítek utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a zájmy jako my. Svobodu a sebeurčení, které jim velmoci, bojující o světovládu, upíraly. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo střední Evropy od severu k jihu, mezi výbojným militantním německým Pruskem a mezi utlačovatelským samoděržavným carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové, Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané, Češi a Slováci, Ma´daři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Masaryk jim nastínil společný program, získal jejich souhlas, a 15.9.1918 s nimi vytvořil na zasedání ve Filadelfii Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla za úkol vyvažovat jako společný blok nezávislých svobodných států sílu sousedních mocností jak na západě tak na východě Evropy. Středoevropská federace měla za úkol své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze strany velmocí. Ale když válka skončila, ukázalo se příliš mnoho nepříznivých vlivů a zájmů. Včetně zásady a praktik podle hesla „Divide et impera.“Z projektu středoevropské unie se podařilo realizovat jen minimum. Byla to Malá dohoda: Československo, Jugoslávie a Rumunsko.
O integraci Evropy se ani po první světové válce nepřestalo uvažovat. Tehdy vzniklo i hnutí, které u nás poznáváme s jistým prodlením - až v době budování Evropské unie po druhé válce světové a po ukončení války „studené“.
Zakladatel hnutí, R. N. Coudenhove-Kalergi (1894 - 1972), vydal v roce 1923 spis „Panevropa“, projekt integrované Evropy. Jako rakouský šlechtic, od roku 1918 s československým občanstvím (pocházel z Poběžovic v českém pohraničí), stál o podporu prezidenta ČSR, T. G. Masaryka, i ministra zahraničí, dr. E. Beneše. Oba politici souhlasili s myšlenkou sjednocení Evropy,
s hledáním toho, co národy v Evropě spojovalo a spojuje, s vytvořením Spojených států evropských, byť v nedohledném čase. Ale integraci Evropy nepokládali za samoúčelný cíl, nýbrž za prostředek a cestu lidstva k humanitě, k vzájemnému porozumění a sounáležitosti. . Proto pro další Kalergiho ideje neměli nejmenší pochopení. Kalergi např. chtěl v zájmu integrace zrušit právo národů na sebeurčení, na jejich suverenitu, homogenitu, samostatnost, na demokratický princip rovnosti. Chtěl obnovit vládu elity, aristokracie. Takovou elitou mu byli i Židé, podnikavý národ, zocelený dlouhými dějinami pronásledování. Kalergi eliminoval etnickou, historickou a kulturní identitu evropských národů. Jako by neexistovala. Spojené státy evropské bude podle jeho plánu tvořit lid všech zemí bez etnické a kulturní příslušnosti, jen Anglie a Rusko budou vyloučeny, zato však přibudou imigranti z mimoevropských kolonií. Nerozlišené obyvatelstvo evropské a nově příchozí mimoevropské se bude svobodně mísit a vytvoří novou rasu, slabě barevnou a lehce ovladatelnou a připravenou k práci a k službě vládnoucí elitě.
Kalergiho odkaz je, jak se zdá, v Evropské unii živý a nosný. Jeho jménem jsou vyznamenáváni vedoucí politikové, kteří se zasluhují o integraci Evropy. (Např. p. Junkers, p. Merkelová). My jsme o tom programu informováni nebyli. A tak se právem ptáme: Kdo je ideovým předchůdcem dnešní integrující se Evropy? Demokratičtí myslitelé nebo aristokrat a elitář a tvůrce nové rasy míšenců? Má Evropská unie sloužit zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmarům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosti, svobody a práva pro všechny?
Jaký je sen a jaká skutečnost dnešní Evropské unie? Rovná práva všech členů nebo dominance velmocí, které mají snahu udržet si své postavení v „několikarychlostní Evropě“? Volení zástupci lidu všech zemí nebo prohlubující se deficit demokracie v evropském integračním systému? Je na místě vzdálenost a odcizenost evropských občanů od neprůhledných, nevolených institucí a jejich zaměstnanců? Co mohou členské země říkat nepřiměřenému dělení zisků i negativních následků ekonomické krize? Jak mohou reagovat na zobecňování následků politické neodpovědnosti a na přidělování počtu migrantů, nositelů nebezpečné migrantské invaze? A co si mají myslet o nové „vyšší“ integraci Německa a Francie, která přirozeně povede k další dezintegraci Evropské unie, oslabené již odchodem Británie?
Je zajímavé, že se nyní po létech znovu objevuje význam vzájemnosti středoevropských zemí. Masarykův projekt Demokratické unie střední Evropy z roku 1918 není jen historický relikt.
Na půdě Evropské unie se nedávno začalo kriticky hovořit o V4, Vyšegrádské čtyřce. Historici připomenou, že už roku 1335 se v severomaďarském Visegrádu sešli český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. a uherský král Karel I. Robert, aby uzavřeli smlouvu o smíření a důvěře a dohodli společný postup proti rozpínavosti Habsburků. Jistá vzájemnost tu existovala mnohem později v podobě Rady vzájemné hospodářské pomoci v letech 1949 – 1991. Tento historicky bližší společný postup spojoval středoevropské země pro jejich východní politiku, pro jistou zdrženlivost k SSSR a k budování socialismu. Po roce 1991 následovaly krátce po sobě nástupnické skupiny jako pentagonála, hexagonála ...
Postupně přibývalo zemí k spolupráci ve společném geografickém a společenskohistorickém kontextu. Jenomže mnohým se jevilo atraktivnější opustit střední Evropu a začlenit se do západoevropských struktur. Zdálo se výhodnější být nepochybnou součástí západu, který se dlouhodobě jevil pokročilejší, produktivnější, výnosnější. Vývoj v Evropě byl skutečně nerovnoměrný. Zatímco západní Evropa zaznamenala od 15. století prudký ekonomický a všeobecně celospolečenský pokrok, vrcholící revolučním ustavením svobody a lidských práv, ve střední Evropě dlouho trval zpátečnický feudalismus, přežitky nelidského nevolnictví, více méně absolutisticky tu vládly rodové dynastie, nadřazená aristokracie a církev. Již po první světové válce bylo jasné, že demokracii ve státech střední Evropy nezaručí automaticky instituce, převzaté ze západu. Že nestačí parlament a volební právo či stranický systém, protože je zapotřebí aktivních a zodpovědných lidí s rozhledem. Přípravy nových generací, jejich způsobu myšlení a práce a stylu vedení a řízení. Situace se svým způsobem opakovala i po 2.světové válce. I tehdy bylo zapotřebí zabezpečit politické vzdělání, naučit zodpovědnosti a odvaze překonávat nevědomost a přežitky zaostalosti. Ale nedostatek zkušeností s demokracií byl ve střední Evropě i po roce 1989. Mnozí si situaci usnadnili bezvýhradným příklonem k západu, bez ohledu na to, že tamější režimy v nejednom případě postihla už úpadková krize demokracie. Vstoupili jsme do EU r.2004. Mohli a měli jsme jít svou cestou, jak se ukazuje. Hledat a tvořit, zhodnotit a porovnat vlastní i cizí zkušenosti, ne bezhlavě přijímat a napodobovat. Nečekat, až dojde k určitým střetům o rovnoprávnost a suverenitu, až začnou probleskovat velmocenské ambice ve vztahu k malým národním státům. Až dva největší státy vytvoří vlastní spojenectví a ostatní země odsoudí k druhořadosti.
Jsme v situaci, kdy o našem postoji a o našem dalším usilování může rozhodnout jen hlavní historické kritérium: Evropská unie má smysl jen tehdy, když není samoúčelným cílem hegemonie držitelů bohatství a moci, ale prostředkem, který vede k vyššímu stupni lidskosti, humanity a kultivace lidského světa a života ve všech evropských státech. A nejen v nich.
Co dodat po dvaatřiceti letech?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Předpokládalo se, že 21. století naváže na poslední léta století dvacátého. Ale s úžasem jsme byli svědky enormního ideologického skoku bez přímé návaznosti na minulost. Dnes se vybaví jen matná vzpomínka na krátké období popřevratových iluzí. Čekali jsme, že se vrátí „ Pražské jaro“, skončí „studená válka“... Ale listopad 1989 nepřinesl žádné „jaro.“ A „studená válka“ – žel – také nepřestala a - dodnes hrozí přejít do reálného ozbrojeného konfliktu, budou-li si to velmoci přát.
V glosáři jednoho českého akademika čteme:
“Nová globální doktrína trpí především deficitem demokracie a dalších všelidských hodnot. Není ani skutečně globální. Nerespektuje universalitu, pluralitu ani jedinečnost ve skutečném lidském světě.
Nezakládá se na Chartě OSN, ale na absolutní monopolní moci. Nejvyšší moc si osobuje právo napadnout a podmanit si kohokoli, kdykoli a kdekoli. Jediným právem se stává „právo silnějšího“. Nadnárodní nevolené mocenské struktury již fakticky ovládají i mnohé demokraticky zvolené vlády. Kooperaci nahrazuje konfrontace. Pravdu utápí její zamlčování, šíření sofistikovaných polopravd i vyslovených lží. Sen o lásce drtí stále agresivnější egoismus. Sen o trvalém míru vystřídala trvalá válka. K nejnebezpečnějším zbraním nepatří jen přesně řízené střely, též přesně řízené peníze a masově šířená falešná i jedovatá slova. Naději na trvale udržitelný život dusí světový nepořádek, ohrožující existenci lidstva i přírody. Konzum a destrukce vytlačují tvořivost. Zneužívání lidských práv potírá lidskou odpovědnost. Svobodu degradují svévole zvrhlíků a arogance mocipánů. Sen o světové demokracii hubí realita světové oligarchie. Bezmezné bohatství vyvolené úzké pseudoelity a rostoucí hmotná bída naprosté většiny lidstva překonává jen vydatně pěstovaná bída duchovní. A přece – ba právě proto – stojí za to usilovat o kontinuitu dobrého. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás,“ radil Jan Amos Komenský již na počátku novověku.“ ( B. Blížkovský)
Komu náleží odpovědnost řešit současné události na vnitropolitické i na mezinárodní scéně?
Aby to bylo v pravdě, v míru, v porozumění? Vládám jednotlivých států. A v poslední řadě – jejich voličům.
Volbám by měla předcházet osvěta. Volič by neměl být ohlupován a manipulován líbivými řečmi plytkého populismu. Neměl by být maten ani účelově protivládními demonstracemi ani účelově dotovanými „barevnými“ revolucemi a „Majdany“.
Volič potřebuje řádně zdůvodněný světový názor, aby se rozhodoval s pochopením dané situace. A aby cítil důvodnou odpovědnost na základě pochopení faktického stavu světa, který ho obklopuje.
Bylo konstatováno, že ke „zničení“ Evropy stačí jeden tajemný muž v pozadí. Bohatý „křivák“. Dověděli jsme se o dlouholeté působosti takového činitele u nás. Sám, nebo prostřednictvím
zahraničních firem, které mu podléhaly, řídil tento americký bursovní spekulant a multimiliardář veřejné mínění na internetu. Můžeme uvést “Seznam.cz-“, Novinky,cz- „Stream.cz-“, „Blesk“ .... Jejich stránky měl v rukou a tím realizoval mediální propagandistickou převahu, umění ovládat svět. Šířil vlastní názory a vůli proti stoupencům jiných vizí světa. Byl schopen rozkládat dosavadní společenské vědomí a imputovat vědomí nové.
Před převratem podporoval disidenty střední a východní Evropy, naše chartisty, Václava Havla. V posledních letech podporoval u nás mediální útoky proti Zemanovi, Babišovi aj. Naopak neskrblil financemi na podporu pověstné mezikontinentální masové í imigrace. Jeho „filantropie“ se týkala i t.zv. neziskových organizací a akcí k šíření údajných „lidských svobod a práv“.
Proklamovaná hesla jsou ovšem pouhé masky.
Přesvědčili jsme se, že dnešní elity mají pro svou vládu k dispozici mohutné propagační prostředky. Je na občanech, aby se všem účelovým a rozkladným dezinterpretacím bránili. Jak?
Od 1. světové války převládl v Evropě názor, že uspořádání společnosti má být demokratické. Demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace, na rozdíl od dřívější monarchie, aristokracie, oligarchie. T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na vědeckých i mravních základech. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a že bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom nelze pochybovat.
Aby svobodné projevy a rovnoprávné volby měly pro občana smysl, aby se občan skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se kolem něj děje.
Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových a kulturních zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že platí heslo „stát jsme my.“
Ne tak ovšem vypadá dnešek. Šířená ideologie se nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jen jedinec se svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými halasně deklarovanými individuálními právy. Víme, jak svým právům rozumí a jak své svobody užívá? Denně jsme svědky úpadku morálky a kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat. Bez práce, bez námahy, bez tvorby, bez odpovědnosti.
Ve veřejném prostoru je slyšet samozvané, věčně nespokojené kritiky vlády, která vzešla z demokratických voleb. Drze a bezostyšně se kasají i na nejvyšší představitele státu. Nezdržují se názorovou diskusí, jen halekají, obviňují a pomlouvají ty, které si nevybrali. Ti prý ohrožují demokracii. Nezdržují se zjišťováním pravdy o skutečnosti, ani se neobtěžují zdvořilostí, ohleduplností a taktem. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk take znal a odmítal politické diletanty z „ Kocourkova“ a z „Hulvátova“. Ale ti dnešní je svou nízkostí mnohonásobně předčí.
V současné době nastala největší krize neoliberálního rentiérského kapitalismu - hrozivá světová pandemie coronaviru. Nevíme, jak vznikla, nevíme ani, kdy skončí. Tušíme, že po ní nezůstane dosavadní kámen na kameni. Bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, začít pravdivě, s tvořivou a poctivou prací. S návratem k pozitivním hodnotám a tradicím našich dějin, naší kultury a k odkazu velkých představitelů našeho národa. K humanitnímu odkazu naší historie národní i sociální. Volme ty, kteří podobnou budoucnost mají ve svém programu.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou ?. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, ? srpen 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz